Různé

 

 
 

ROZHOVOR NENAROZENÝCH DĚTÍ

 V bříšku těhotné ženy se ocitla dvě miminka. Jedno z nich bylo malé věřící a druhé malé nevěřící.

To maličké nevěřící se zeptalo: „ Věříš v život po porodu?“

Miminko věřící: „Ano, samozřejmě, je přece zcela zjevné, že život po porodu existuje. Náš život je tady jen proto, abychom byla dost silná na to, co nás čeká.“

Nevěřící: „To je blbost, žádný život po porodu přece neexistuje. Jak by měl vůbec takový život vlastně vypadat?“

Věřící: „Ani já to nevím přesně, ale určitě tam bude více světla, než je tady. A možná, že dokonce budeme sami běhat a jíst ústy.“

Nevěřící: „ To je úplný nesmysl. Běhat, to přeci nejde. A jíst ústy, to je úplně směšná představa. Máme přece pupeční šňůru, která nás živí. A víš co, já Ti něco řeknu: Je nemožné, aby existoval život po porodu, protože pupeční šňůra je příliš krátká už teď.“

Věřící: „Určitě je to možné. Jen bude všechno kolem trochu jinak, než jsme tady zvyklí,“

Nevěřící: „Vždyť se ještě nikdo odtamtud po porodu nevrátil. Porodem prostě život končí. A vůbec, život je jedno velké trápení v temnu.“

Věřící: No, No, No, - já přesně nevím, jak bude život po porodu vypadat, ale v každém případě - uvidíme maminku a ona se o nás postará.“

Nevěřící: „Máma? Ty věříš na mámu? A kde má jako být?“

 

Věřící: „Vždyť je tu všude kolem nás, jsme a žijeme v ní a jejím prostřednictvím. Bez ní vůbec nemůžeme existovat.“

Nevěřící: „To je pěkná hloupost. Z nějaké mámy jsem neviděl ještě ani kousíček, takže je jasné, že nemůže existovat.“

Věřící: „No ale, někdy, když jsme zticha, můžeš zaslechnout jak zpívá, nebo cítit, jak hladí náš svět. Víš Já pevně věřím, že náš skutečný život začne až potom.“

 Zdroj: internet

 Maminko, ty mě nechceš? 

Maminko, ty mě nechceš?                                                        
Necháš mě zemřít než se narodím?
Vždyť ani nevíš, jsem-li dcera nebo syn.
A což jsem z lásky nevzešel?                                    
Jen přiznej, jak vyznávalas lásku komusi,
tma chodila jak noční hlídka kolem,
milence nikdo vidět nemusí.


Maminko, ty mě nechceš?
A co až budeš chtít vody podat
a osamělá marně zvoláš stokrát?
Co až zmenšíš se na stařenku,
kdo se tě zeptá, maminko, co je ti?
Kdo s tebou třeba chromou půjde venku
a komu zemřeš jednou v objetí?

 
Maminko, ty mě nechceš?                                    
Bojíš, že ubude ti krásy?
Já si tě celou přemaluji jen
a jestli trochu krásy posbírám si,
shlížej se ve mně každý den,
jak v dítěti se shlíží matka,
nemusíš ani hledět do zrcátka.

Maminko, ty mě nechceš?
Bojíš se, že ubude ti lžíček?
Vždyť já bych jenom z odrobinek žil,
jak žije vrabec prosebníček,
natrhal bych si lesních ostružin.
Za války jedli lidé kořínky
a matka přece dala dítě do plínky.

Maminko, ty mě nechceš?
Tak rád bych spatřil nejhezčí dva šperky,
zlaté slunko a pozlacený měsíček.
Tak rád bych viděl sýkorky a čejky,
jak vykukují z hnízd jak z jesliček.
Tak rád bych viděl růži, oblak, nebe
a nejvíc tebe, maminko má, tebe                                                  
Maminko, ty mě nechceš?
Bojíš se, že tatínka mít nebudu
Můžeš mi lhát, že odešel nám do války,
že výstřel roztrhl vás, jak pár holubů,
že zanechal ti dopis, brož a korálky.
Nepřiznávej se, že jste se rozešli,
až půjdeš do práce, tak dáš mě do jeslí
                                                                                                                                                                                                           Maminko, ty mě nechceš?
Snad najdu proti rakovině lék
a proti stárnutí a začnu nový věk.
Popluji k hvězdám na kosmické lodi,
pro kmín ti půjdu pěšky, jak se chodí.
Kosmický světáček už ze mě bude snad,
domů se vrátím s tebou polaskat.
   

Blízká setkání se zákonem

BARBORA GOLDMANNOVÁ

16 let, Gymnázium J. A. Komenského, Uherský Brod                                                                              
Následující text slečny Goldmannové byl oceněn 1. místem v soutěži Justice4u, kterou pořádalo Ministerstvo spravedlnosti pro žáky českých středních škol.
Zimní odpoledne. Asi půl páté. Nemocniční pokoj. Dvě ženy leží vedle sebe na lůžkách. Jedna čte časopis, druhá nepřítomně zírá do stropu.
Čtenářka chvilkami pomrkává doleva. Zjišťuje, zda se něco nezměnilo s její kolegyní. Nic. Leží, zírá před sebe a nevnímá okolí.
Ťuky ťuk: „Je tam někdo?“ ozve se z lůžka nalevo.
„No jsem tady já!“ odpovídá neznámý vpravo.
„To jsem rádo, že tu nejsem samo, už z toho šílím!“
„Omlouvám se, vědělo jsem, že jsi přišlo, ale nechtělo jsem tě obtěžovat.
Zdá se, že má tvoje maminka problémy.“
„Ano, to má,“ vzdychá bříško.
„Copak se děje? Jestli tě teda moje otázka neobtěžuje.“
„Ale, ne jsem rádo, že si můžu s někým popovídat. Naposled.“
„Jak to myslíš – naposled?“
„Víš, proč je maminka tak smutná?“
„To je právě ta věc, která mě zajímá.“
„Za chvíli půjde na operaci.“
„Ale to nemusí být smutná!“ zasměje se miminko napravo. „Já jsem se zrovna z jedné vrátilo, nic to není! Ty jsi s maminkou ještě na žádné nebylo?
Opravdu o nic nejde. Jenom jí budou kontrolovat bříško a taky se na tebe bude moci podívat.“
„Nemyslím ultrazvuk. Myslím operaci.“
„Promiň, ale nerozumím, proč by chodila tvoje maminka na operaci.“
„Má problémy.“
„Jaké?“
„Je jich mnoho.“
„To věřím, ale nějaký asi musí převažovat.“
„To máš pravdu.“
„A co je to za problém?“
„Nechce mě.“
Ticho. Obrací se stránka, oko pohlédne doleva. Nic. Hodiny ukazují tři čtvrtě na pět. Po okně stéká velká kapka, jenom nepatrné znamení prudkého deště. Vánoce se blíží, nesněží. Nálada venku odráží jako zrcadlo nespočet pocitů nemocničního lůžka nehybné ženy na levé straně pokoje.
„Já ji ale mám i přesto pořád rádo,“ dodá embryo, které svými slovy tak ohromilo souseda.
„Já nevím, co říct. Nevědělo jsem, že je to tak vážné! Co jsi jí udělalo? A jak to, že ji máš rádo? Vždyť… to si ani neumím vysvětlit... vždyť tě nechce!“
„Moje maminka je moc mladá. A tatínek… nás opustil. Babička s dědečkem jsou moc nazlobení, zdá se mi, jako by byli nazlobení na mě. Ale křičí na maminku. Je to nespravedlivé.“
„A kvůli tomu tě maminka nechce? Určitě jsi ji špatně pochopilo, vždyť…“
„Rodiče jí řekli, že musí dojít k zákroku. Ona se nebránila, ale mohla, vždyť jsem… její ! Nebránila mě !“ zakřičí slabý hlásek z levé postele a ozývá se vzlyk.
„Nezdá se mi, že bys ji mělo rádo.“
„To je právě to, moje maminka je vlastně tou nejvíc trpící. Všichni na ni moc křičí a ona často pláče. Dokonce říká, že kdybych se narodilo, nemohla by se na mě dívat, protože bych jí připomínalo tatínka. Já jsem jí ale dávno odpustilo. Vždyť když večer usíná, hladí mě a všechny její slzy patří jen a jenom mně. Mám ji tak rádo, že bych se na ni nedokázalo zlobit, to se raději smířím s jejím rozhodnutím.“
„To ale nemůžeš!“
„Pročpak? Je to její rozhodnutí a to musím respektovat, i když…“ Vzlyk.
„I když vím, že kdyby mi dala alespoň šanci, právě já bych byl ten, kdo by jí z toho všeho pomohl dostat se ven. Kdyby mi dala šanci ukázat světu, co ve mně je a co dokážu a neházela mě do jednoho pytle s mým tatínkem, kdyby pochopila, že já ji budu milovat a vynahradím jí všechno, co si vytrpěla!
Kdybych jí tak všechno tohle mohlo povědět, možná… Možná by byla své rozhodnutí změnila, ale… nezmění, okolí to chce jinak. Ovlivňuje moji maminku a mě se nikdo neptá. Maminka se musí starat sama o sebe, je ještě tak mladinká a má rozhodovat i za mě. To je ta velká smůla, a právě proto mamince odpouštím, ona prostě… neví.“
„Myslím, že bychom měli něco podniknout. Když pominu to, že bych ztratilo svého nového přítele, musíš si taky uvědomit, že by tvou maminku mohli zavřít do vězení a ona bude mít život zkažený ještě víc.“
„Proč by ji prosím tě zavírali?“
Zprava se ozve smutný smích. „Copak jsi včera večer neposlouchalo zprávy?“
„Už jsem spalo…“
„No, tak ti to povím teď. Jedna maminka taky čekala děťátko a tak jako ta tvoje ho nechtěla. No a asi týden poté, co přešlo z našeho světa tam ven, ho zabila. Je to moc smutné. Prý byla znásilněna a nemohla žít s dítětem svého násilníka. Nejprve byla trestně stíhána, protože řešili, zda nešlo o laktační psychózu z porodu. Ona se ale sama přiznala a zavřeli ji. Čeká to i tvoji maminku, jestli udělá to, co říkáš!“
„Mýlíš se!“
„Proč bych se mýlilo, je to tak!“
„Není, moje maminka nebude zavřená.“
„Jak to myslíš?“
„Slyšelo jsem, jak se o tom bavila s panem doktorem. Prý dokud jsem ještě malé, zákon dovoluje beztrestnou interrupci.“
„Co to vykládáš?“ směje se nejistě miminko. „To je hloupost, proč by tedy potom zavírali tu maminku tam v televizi?“
„To právě nevím… Je to zvláštní, vždyť jsem jen o pár měsíců mladší, viď?“
„Určitě ses zmýlilo, nepochopilo jsi pana doktora!“
Ozvaly se kroky z chodby. Dveře se pomalinku otevřely a vstoupil mladý doktor. Bílý plášť jako by ozářil celou místnost. Chvilku promlouval s ženou na levém lůžku. Maminka vpravo předstírala čtení. Přejížděla očima řádky, nevnímala však nic z článku o zdravé krásné pleti. Soustředila se na slova doktora a němé přitakávání ležící ženy. Světlo odchází, zabouchnutí dveří vrací pokoj do obvyklé chmurné nálady. V šest hodin, v šest.
„Takže je to pravda!“
„Říkalo jsem to, nechtělo jsi mi věřit.“
„Ale to máš už potom jenom asi hodinu života!“
„Jakéhopak života?“
„Přece toho tvého!“
„Copak neposloucháš?“
„Mh…?“
„My přece nežijeme. Jak si to jinak vysvětlit! Slyšelo jsi to samo. Už je mi vše jasné! Nežijeme! A proto to vlastně ani není zabití, když se maminka rozhodne pro operaci. Moc dobře jsem to slyšelo, prý umělé přerušení těhotenství.
Takže se vlastně ani nic neděje. Jedná se jen o přerušení. Kdykoli se maminka rozhodne pokračovat, půjde na další operaci a bude to! Chce to
jen trpělivost!“ vříská nadšeně.
Uběhla půl hodina. Tma venku nedává možnost dešti, aby ukázal své dovednosti. Proto pouze ustavičně bubnuje na okna, jako by se snažil upozornit na svou sílu.
„Myslím, že jsi to špatně pochopilo…“ ozývá se nejistý hlas schovaný pod časopisem.
„Co zas, vždyť o nic nejde.“
„Něco mi tu nehraje. Proč je tvoje maminka tak smutná, když vlastně bude jenom – čekat? O nic by nešlo, netrápila by se tím a za pár měsíců by se třeba rozhodla pokračovat. Já nevím, ale…“
„Určitě je smutná z toho, že na ni křičela její maminka. Tak to je!“ vyřkne vítězoslavně svoji obhajobu ubožátko.
„A co si myslíš, že udělají? Vytáhnou tě na svět a tam tě někde nechají čekat? Nebo naopak něco voperují tvojí mamince do bříška? Uvažuj! Je to nelogické, buď venku nebo tady, pořád budeš růst. Tomu nikdo nezabrání…
Nemůžu dojít na to, co je tady za háček.“
Hlasitý vzlyk z levého lůžka přiměje obyvatelku napravo otočit se a konečně promluvit. Utěšuje spoluobyvatelku pokoje, promlouvá s ní a snaží
se přijít na nějaké řešení. V bříšku je ticho, obě děťátka s hrůzou poslouchají hysterické vzlyky a řeči jedné maminky a uklidňující slůvka té druhé.
Strašná scéna prozradí miminkům dost, aby jim bylo oběma jasné, o co tu vlastně vůbec jde.
„Ne…“ Tichý vzlyk nemůže přehlušit zvuky tam nahoře.
„Mrzí mě to, jsi opravdu skvělý přítel! Nechci tě ztratit.“
„Nemůžu tomu uvěřit, jak teda… Proč? Vždyť říkal přerušit, ne… ukončit!
Já nedokážu… Nedokážu pochopit…“
„Je to strašné. Mají ti tam nahoře vůbec soudnost? Vždyť ta maminka, co zabila svého syna, byla odsouzená a trpěla. Všichni ji zavrhli. Nezlob se na mě, ale…“
„Já vím, moje maminka udělá to samé!“
„Ano… A je to správně? Zákon to dovoluje? To snad ne! Vždyť pokud je něco takového dovoleno, já… já… Co když až vyjdu na svět, zjistím, že jsem ve vážném nebezpečí? Co když se třeba od nějakého dalšího měsíce na světě zase povoluje smrt? Kamaráde, já se začínám bát! Nechce se mi ven! Bojím se tady a budu se bát i venku!“
„Nemáš se čeho bát, hlupáčku, tvoje maminka tě nedá. Víš, co je ale zvláštní? Nedávno jsem zase já v televizi slyšelo, že děťátku, které je ještě
u maminky v bříšku, se přiznává právní způsobilost k právům a povinnostem, ale ve většině zákonů nebo mezinárodních smluv není uvedená
dolní věková hranice, a tedy není řečeno, jestli se ustanovení vztahují i na nenarozené dítě. Je to docela nesmyslné, že? Říkají o mně, že nejsem živá bytost, ale kdyby mi například měl někdo odkázat velké jmění a už jsem bylo počaté, může se mnou počítat jako s právní osobou. Je to naprosto kruté a nespravedlivé!“
„Máš pravdu. Kdoví, co by mě tam venku všechno mohlo potkat?! Půjdu s tebou.“
„Neblázni, vždyť jsme právě přišli na věc, která je nesmírně důležitá! Víš, co musíš udělat? Musíš tam jít a všem jim říci, jaký je to nesmysl! Nesmíš na mě zapomenout a musíš udělat vše pro to, aby už jiné děti nemusely trpět jako já. Každý musí mít přece šanci. Může se stát, že se mu život nevyvede, třeba bych ani já neměl krásný život, ale… Nedovedeš si představit tu hroznou bezmoc a smutek… že mi nikdo nedal tu šanci. A ty tam za ni budeš bojovat! Slíbíš mi to?“
V osm hodin se ztlumila světla. Stále pršelo. Matka vpravo vzala ovladač a pustila televizi. Žena vlevo předstírala spánek. Cítila prázdnotu, bezmoc, beznaděj. Hned si všechno vyčítala, hned věděla, že udělala správně. Nikdo ji nesoudil. To ona byla obětí, to ona trpěla. V televizi šla reklama na čisticí prostředek. Oloupaný pomeranč na stole pozvolna mizel. Přestávalo pršet.
Vešla sestra a uklízela večeři. Nešťastná pacientka usnula. Maminka vedle hladila své bříško.
Miminko bylo ohromeno, volalo, nikdo se neozýval.
Mlčelo. Nikdo se ho na nic nezeptal. Nikdo s ním nerozmlouval. Nevědělo, proč tomu tak je. Nechápalo, jak je možné tak rychle a snadno ztratit svého prvního přítele. Jak je možné, že to zákony dovolují? Pak si vzpomnělo na jeho poslední slova. A najednou… Vědělo.
Svědectví Matěje
Moje maminka zemřela po porodu na astma (asi 6 týdnů). To mi bylo známo už od mých nejútlejších let. Byl jsem vždy smutný, když jsem viděl, jak ostatní děti měly maminky a ty je měly rádi. Tak jsem vyrůstal bez maminky.
Můj otec se s touto ztrátou dodneška nesmířil a neustále mi dával za vinu její smrt, já nevěděl proč.Až nedávno se moje babička, která mě odmalička vychovávala a byla mojí náhradní maminkou, podřekla a řekla mi věc, která mě úplně odzbrojila, a to, že mojí mamince bylo řečeno před porodem, když už mě čekala, aby šla na potrat, neboť pokud mě bude mít, umře. Trpěla docela těžkým astmatem.
Ale moje maminka jakožto věřící to odmítla a taky na vyčerpání z porodu a kojení zemřela. [...] Maminka
umřela v roce 1991 v 24 letech. Když jsem to říkal našemu páterovi, nazval moji maminku světicí. Nyní je mi 18 let a své mamince jsem opravdu vděčný.
Matěj Š.
 
 „...nikam nepudeš!“
„Ty toho naděláš, dyť to nic není, dyť to byla jenom tráva...“ odsekne Lucka matce, když se na odchodu téměř mezi dveřmi přiznala, co bylo včera na mejdanu a kam právě jde. „Když ti bylo 16, tak jsi kouřila klejky a pila koňak, tak co vykládáš.“
„Jenže já bych nikdy do pusy nedala marihuanu, takový svinstvo.“
„Jaký svinstvo?! Tak za prve, je to levnější, než ten tvůj koňak. Za druhý, nebolí po tom palice a abys věděla, je daleko větší psina. Jen kdybys ji tenkrát měla! … To mám za to, že ti všechno řeknu. Místo toho, abys byla ráda, že jsem z dýzy do jedné doma, a že se bavím s perfekt partou, tak jenom děláš dusno!“
Lucka práskla dveřmi, až se to rozlehlo po schodišti paneláku. Sjela výtahem dolů a vyběhla zadním vchodem. Simona už čekala...

 … jistě ti nejsou neznámé všelijaké názvy pro dnes nejužívanější drogu marihuanu. Je považována za nejméně škodlivou. Často se říká mezi mládeží, že je méně škodlivá než kouření tabákových cigaret Mluví se o ní dokonce jako o látce s léčivými účinky. Při jejím užívání člověku většinou není fyzicky zle ani se nedostavují abstinenční příznaky. V podvědomí lidí je všeobecně zapsána jako lehká, levná a neškodná droga. Možná, že i ty si myslíš, že na jejím užívání není nic špatného, že jde jen o nevinnou zábavu; něco příjemnějšího, než jsou stresující povinnosti ve škole, zklamání v lásce, nebo nekonečné dohadování s rodiči. A vůbec, co jiného dělat, když je doma taková nuda a v televizi nic moc. Říkáš si: stejně je kolem toho zbytečně moc řečí, táta kouří cigarety… Aspoň to zkusím! Ale…! Netušíš, s čím si zahráváš. Kousek po kousku se zamotáváš do pavučiny. Droga si s tebou časem začne dělat co bude chtít. Deklaruješ svou svobodu, rozšířené vědomí a vlastně tou myšlenkou už o svobodu přicházíš. Stáváš se omezeným v morálních, psychických a tělesných schopnostech. Vědomí se stává závislým.

A to přeci nechceš!
…závislost?! Na marihuaně?! To nemyslíte vážně!

Možná si myslíš, že když se nedostavují typické abstinenční příznaky (nevolnost, halucinace, třes, křeče apod.), že je marihuana prostě neškodná. Opak je pravdou. O to víc je droga zákeřná. Účinná látka (tetra-hydro-canabinol, zkráceně THC), obsažená v produktech konopí, je z organismu vylučována jen velmi pomalu. Proto se s tím organismus dokáže vyrovnat bez křečí. Látku THC z jediné kvalitní cigarety„trávy“ vylučuje zdravý organismus 2-4 měsíce. Psychika to zatím zvládne, v tom je právě zakopaný pes.
Jak to vypadá, když kouříš častěji, než organismus stihne THC vyloučit? Zvyká si na něj jako na látku, která do něj patří, snižuje se požitek z drogy. A to bývá počátek závislosti. Takže…
…trochu pravdy, milý příteli!
Destruktivní proces je zákeřný a dostatečně pomalý, aby unikl pozornosti kuřáka marihuany. THC narušuje propojení nervových buněk, tzv. synapse. Podívej se na několik nejzávažnějších a lékařsky doložených důsledků užívání této drogy:
1. poškození mechanické i logické paměti (zapomínání)
2. poruchy smyslového vnímání (až stavy bezvědomí), porušení orientace v čase i prostoru, prodloužená reakční doba
3. poruchy motorických funkcí (nápadná neobratnost, např. při chůzi)
4. chronické, bolestivé záněty očních spojivek
5. poškození činnosti srdce a cév, jater
6. poškození dýchacích cest (vyšší riziko rakoviny než u tabáku)
7. vypadávání vlasů, kožní problémy
8. gynekologické problémy (poruchy menstruace)
9. zvýšené riziko komplikací při porodu, závažná poškození plodu v těhotenství, vyšší kojenecká úmrtnost
10. předčasná ztráta sexuální touhy a prožitků
11. selhání a impotence u mladých mužů
12. citové otupění (vnímání i projevy)
13. pocit pronásledování – stíha
14. deprese, ztráta vůle k životu, sebevražedné myšlenky
15. aktivizace psychických onemocnění, které by se jinak neprojevily nebo by se méně rozvinuly (schizofrenie)

Každá z jmenovaných poruch organismu narůstá množstvím nevyloučeného THC, zůstávajícího v organismu člověka. Stejné účinky a následky má nejen kouřená marihuana, ale i další produkty z kanabisu (např. velmi silný hašiš) nebo potravino-vé produkty „kořeněné“ trávou.
Tolerance k droze se postupně snižuje a k vyvolání slastných pocitů nastupuje potřeba tvrdší drogy. Mnozí, kteří tak lehce začínali, netušili, že přijde čas, kdy to nezvládnou a přejdou na tvrdé drogy. Předtím říkali: „Já? Nikdy!“
Proč to nezvládli?
Změnila se droga. Místo 5% THC obsahují dnešní materiály až 21 %. Taková marihuana se chová už podobně jako tvrdá droga. Je to hypnotikum, které může způsobit nebezpečné psychické stavy, zkresluje schopnost vnímat skutečnost tako-vou, jaká je, může vyvolat paranoidní stavy a halucinace, zmatenost, stavy úzkosti, které uživatelé prožívají i několik let poté, co s kouřením marihuany přestali.
S fyzickou závislostí si dnes dovedou lékaři poradit a organismus vyčistit. Tzv. detoxikace trvá od několika dnů do několika týdnů. Pokud nedojde k demenci, lze překonat i psychickou závislost. Ta je však u kuřáků nejsilnější. Její cílevědomé a soustředěné zdolávání je otázkou roků i desetiletí.
Ale existuje ještě jiná závislost, o které se toho z lékařských knih mnoho nedovíme, protože ji lékaři a psychiatři jen tuší. Je to dobře nastražená past. Mezi odborníky se hovoří o tzv. „spirituální krizi“. V životě člověka, který jednou vstoupil na šikmou plochu užívání drog, se něco nevratně změnilo. Každý, kdo se vyléčil fyzicky i psychicky, ví, že už se nesmí drogy nikdy dotknout. Jinak se brzy vrací tam, kde před lety přestal. Něco toxikomana neodolatelně táhne. Vzpomínky, nesmaza-telná zkušenost s prožitkem, který láká zpět do pasti. Přirozená bariéra v něm zůstává prolomena.
Mávnout nad tím rukou? Tak jsem to slyšel od mnoha kuřáků: „Každý musí na něco umřít... Každý má nějakou tu neřest… Hlavně si užít...“ Většina lidí vidí smysl života v slastném prožitku, a tak se ženou za pocity blaha. Jenže pocity blaha se tvůj duch nikdy nenasytí. V touze po rozšířeném vědomí ti droga zprostředkuje jen rozšířený obzor prázdnoty, který je příčinou depresí a pocitu nesmyslnosti vlastního života.
Kudy kam?
Pokud marně bojuješ s drogou, nabízíme ti pomoc. Můžeš navázat kontakt s lidmi, kteří znají cestu, jak se z toho dostat. Bude tě to stát hodně sil, abys tento návyk překonal. Zatím možná nevíš, že budeš potřebovat i pomoc od Boha. Také o tom ti rádi povíme víc a poskytneme ti přesvědčivá svědectví těch, kteří byli z nejrůznějších závislostí už vysvobozeni. Neboj se tento krok učinit, jsme připraveni se ti diskrétně osobně věnovat. Napiš na některou z uvedených adres, nebo se s námi spoj přes internet. Rádi ti dáme adresy pracovníků, které můžeš kontaktovat v blízkosti tvého bydliště.

Program ARNOŠT, jirkalachman@tiscali.cz
EXODUS, Benešovská 507/15, 25801 Vlašim, exodus@cmail.cz
TEEN CHALLENGE, Na Bendovce 24, 181 00 Praha, www.teenchallenge.cz
TEEN CHALLENGE, Kopečná 37, 602 00 Brno,
www.teenchallenge.cz
TEEN CHALLENGE, Úprkova 25, 702 00 Ostrava,
www.teenchallenge.cz
Rehacentrum ELIM, Hladná 10, 397 01 Písek,
www.elim.euweb.cz
KOTEC, Hlavní 280/5, 353 01 Mariánské Lázně,
www.jan10.cz
ÚTOČIŠTĚ o.s., Brněnská 486, 356 01 Sokolov, www.volny.cz/utociste

S trávou je to v pohodě

Marek  Orcho Vácha

Marihuana by se určitě měla zlegalizovat. Aspoň tak to říkají její konzumenti.

Není totiž o nic horší než alkohol a alkohol je společensky přijatelnou drogou, proč by tedy nemohla být i tráva? Na vině je společnost, která je tak pokrytecká, že jednu drogu přijímá a druhou ne.

Na věci mi přijde zvláštní to až zarputilé dokazování konzumentů, že na marihuaně v žádném případě nebylo, určitě není a dozajista nikdy nebude nic špatného. Argumenty proti tak silné rétorice nemám, co ale naopak mám, jsou mí kamarádi.

Můj kamarád J. je velmi chytrý, a byla radost ho kdysi dávno učit. Vždycky se chtěl dostat na medicínu a lehce na ni měl. Pak se rozhulil, napřed málo a pak víc, teď denně a hodně. O nic nejde, ubezpečuje mě vždy, když spolu mluvíme.

J. se již na medicínu nechce. Co taky s medicínou? táže se filosoficky. Jeho rozhodnutí samozřejmě a pochopitelně nemá nic společného s marihuanou, zdůrazňuje trochu popuzeně. J. se prostě změnil a vidí teď věci jinak. To se v dospívání stává a jen idiot nemění názory. J. je teď v pohodě. Skautský oddíl, který se J. pokoušel vést, se nedávno úspěšně rozpadl. Chlapci z vedení připouští, že za ztrátu zájmu o oddíl může i tráva, ale jen částečně. Byly zde totiž i jiné vlivy, zdůrazňují.

Jiný kamarád Z. konzumoval marihuanu též a považoval se dokonce za jednoho z moderních proroků trávy. Vždy mi přinášel nová čísla časopisu propagujícího konopí, jehož byl šéfredaktorem a které obětavě roznášel po známých. Z. mě často zval na různé přednášky a velmi stál o to, abych na ně chodil. Z. velmi přeceňoval můj vliv na mládež a snil o tom, že až se stanu příznivcem trávy, získáme spolu mnoho nových přívrženců, takhle mi to aspoň říkal. Z. byl vždycky v pohodě, na druhé straně nebyl schopen dosáhnout na titul bakalář na fakultě, o které se z dobrých důvodů domnívám, že na ní bakalářské zkoušky udělá i šumící tráva. Jakoukoli souvislost mezi konzumací a opakovanými nezdary ve studiu Z. striktně popíral. Pravdou je, že byl vždycky v pohodě, vždy v dobré náladě a studijní i jiné neúspěchy bral velmi sportovně.
Dnes má za sebou Z. neukončenou školu a ukončené vztahy. Co za sebou naopak Z. nemá, je schizofrenie, která se u něj dosti prudce rozvinula. Co je ale jisté a samozřejmé je to, že eskapády života Z. nemají nic společného s hulením. Ba naopak, bez trávy by to bylo jistě ještě mnohem horší a Z. by možná skončil jako konzumem posedlý kravaťák někde na univerzitě, soudí Z. sám o sobě.

Na L. jsem narazil pozdě v noci v malém městečku v jednom rádoby rockovém klubu. Vzpomínám na naše první setkání; L. byl ve velmi zuboženém stavu s rozbitým obličejem, o okolnostech incidentu mluvil L. velmi vyhýbavě. Spřátelili jsme se hned a i když na naše tábory pro středoškoláky narkomany nebereme, v jeho případě jsem udělal výjimku. Byl to šťastný tah. L. se později podařilo odmaturovat, ale dlouhodobě pořád jel v různých látkách, marihuanu nepřestal kouřit nikdy a jako dnes mnozí ji ani nepovažoval za drogu. Vzhledem k tomu, čím se sjížděl jinak, to mělo svou logiku. Život L. se nicméně začal pomalu zvedat ze země. Dokonce zkusil i pobyt v jednom francouzském klášteře, kde, jak mi opakovaně říkal, byl šťastný. Nemusel zde totiž nic vymýšlet, přísný denní řád rozděloval již stovky let hodiny dne mezi práci a modlitbu a pro L. bylo výhodné, že měl pořád nějaký program. Občasné úniky přes zeď do krčem a návraty v dosti zdevastovaném stavu zpět však donekonečna mniši přehlížet nemohli a tak se L. vrátil zpět do republiky. Vystřídal několik zaměstnání a nakonec si dal větší dávku, než tělo vydrželo. Pohřeb měl nedávno na Vysočině; bylo mu kolem 27 let. Ani v tomto případě marihuana pochopitelně a samozřejmě za nic nemohla. V žádném případě. Na vině byly daleko silnější chemikálie.

Když už o těch našich táborech mluvím, občas na nich mají přednášky i kluci z jedné protidrogové neziskovky. Je s podivem, jak agresivně vystupují zejména proti marihuaně a zejména ti pracovníci, co kdysi v drogách vězeli až po uši, nakonec se z toho s různými následky dostali a vystupují teď ostře proti návykovým látkám jako takovým a marihuaně zejména. Pokaždé mluví o odrazových můstcích a vstupních drogách. Konzumenti trávy ví, že to tak dozajista a samozřejmě není a že se nic nemůže stát.

Já sám nemám co mluvit, neboť jsem nikdy neměl z trávy ani jediný šluk. Jsem proto podle konzumentů také pokrytec, který mluví o něčem, čemu nerozumí a co nikdy ani nezkusil. Problém je v tom, že kdybych si jointa dal, byl bych taky pokrytec, který na jedné straně kárá a na druhé sám hulí, něco ve smyslu káže vodu a pije víno. Takže to ve finále vyjde na stejno. Logika je neprůstřelná, proti marihuaně nikdo nic nemůže říct. Nekouříš, nevíš, o co jde. Kouříš, tak nemluv. A tak radši nehulím, protože mým výrobním nástrojem je mozek a mám takové zaměstnání, že se musím udržovat, každý den několik hodin čtu a hodně mi záleží na propojení krátkodobé a dlouhodobé paměti. Taky jsem kravaťák z univerzity a v noci se občas budím úzkostí. Kdybych hulil, byl bych v pohodě.

Vadí mi, pravda, i ten alkohol. Abych byl přesný, nevadí mi absolutně, jsem z jižní Moravy. Co mi vadí, jsou noční pražské hospody plné mladých lidí, nejen v pátek ale pořád, den co den, sedm dní v týdnu, tři sta šedesát pět dní v roce. Možná je to už věkem. Když jdu kolem, myslím na to, kolik myšlenek a kolik nápadů se právě topí. To samozřejmě není pravda, konzumenti ví, že Paul McCartney napsal nejlepší vály pod vlivem marihuany, takže co. A teprve až napíšu Yesterday, budu moci mít co mluvit.

Opravdu nemám v ruce žádnou statistiku a čísla, píši tento text jen proto, že se mi zdá, že u příliš mnoha životních selhání mých příliš mnoha kamarádů postává kdesi v pozadí marihuana a tváří se nezúčastněně.

Nechce si mi utíkat. Dávám přednost svým úzkostem, dávám přednost být zde střízlivý a bolavý než být tam venku na tripu a v pohodě, a moc bych si přál, aby konzumace marihuany nebyla pro veřejnost zlegalizována. Z toho důvodu, že procento těch, kteří v ní zůstanou viset nebo se po ní sklouznou dál se mi zdá rizikově velké. Konzumenti mi to samozřejmě neberou a pokud bude marihuana volně dostupná, budou mě třeba i tolerovat.

Zdroj: http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/marek-vacha.php?itemid=19642

 

Tři smrtelné omyly sexuologa Bornemana.
Padesát let byl profesor Borneman propagátorem volné lásky a sexu bez zábran.
Učil, že:
1)     Věkový rozdíl mezi partnery nehraje žádnou roli
2)     Sex je důležitější než láska
3)     Žárlivost je nemoderní přežitek
Svými knihami, studiemi o sexualitě a výroky dokázal šokovat. Od 60. let s ním mladí i staří polemizovali, nebo ho uctívali. Neuznával žádné tabu.
Osm let žil Ernest Borneman (80), sexuolog a vědecký pracovník s mladou doktorkou Sigridou Standovou (38). Věkový rozdíl byl dvaačtyřicet let.
Když Borneman zjistil, že ho milenka opustila kvůli mladšímu muži, spáchal sebevraždu.
Tragický konec starého muže, který zemřel na vlastní teorii volné lásky. Mezi výroky, kterými šokoval, bylo mimo jiné:
Nevěra oživuje stále vztahy.
Kdo očekává věrnost, riskuje rozvod a depresi.
Romantická láska může končit jedině smrtí.

 

Lidová moudra moderní doby

  1. Kdo se moc ptá, málo googlí.
  2. Spam nechodí po horách, ale po lidech.
  3. Kam Facebook nemůže, tam nastrčí Like button.
  4. Každý chvilku tahá torrent.
  5. Všechno padá, co software má.
  6. Co můžeš tweetnout dnes, neodkládej na zítřek
  7. Tak dlouho se chodí s Acerem do práce, až mu víko upadne.
  8. Co na srdci, to na Facebooku.
  9. Všude dobře, s WiFi nejlíp.
  10. Tak dlouho se chodí s otázkou na Seznam, až se zajde na Google.
  11. Kdo chce kam, nabourá se tam.
  12. Třikrát zálohuj a jednou formátuj!
  13. Darovaným titulkům na hrubky nehleď.
  14. Kolik máš účtů na sociálních sítích, tolikrát jsi člověkem.
  15. Přišel, viděl, vyfotil a nasdílel.

 

 Stvoření světa podle IT.

1. Na začátku všeho bylo slovo a ve slově byly dva bajty, a víc nebylo nic.
 2. I oddělil Bůh jedničku od nuly, a viděl, že to bylo dobře.
 3. Bůh řekl: "Budiž data."
 4. Bůh řekl: "Ať se uloží data na svoje místo". A vynalezl diskety, harddisky a kompaktní disky.
5. A Bůh řekl: "Budiž počítače, aby bylo kam strkat diskety, harddisky a kompakty".
Stvořil počítače a nazval je hardwarem a oddělil software od hardwaru.
6. Softwaru tehdy ještě nebylo, ale Bůh rychle stvořil programy - velké a malé a řekl jim: "Jděte a množte se, naplňte celou paměť."
7. Ale unudilo se Bohu samému vytvářet programy a řekl si: "Stvořím Programátora k obrazu svému a ať on vládne počítačům, programům a datům."
I stvořil Programátora a usadil ho v Počítačovém Centru, aby v něm pracoval. Zavedl Programátora ke stromové struktuře a řekl: "V každém adresáři můžeš spouštět programy, jenom z WINDOWS nic nespouštěj, sic zemřeš."
8. Bůh řekl: "Není dobré, když je Programátor sám. Stvořím toho, kdo bude obdivovat Programátorskou práci."
Vzal od Programátora kost, ve které nebylo mozku, a stvořil To, co bude obdivovat Programátora. I zavedl To za Programátorem. To dostalo jméno Uživatel. A seděli nazí pod nahým DOSem a nestyděli se.
9. Ale Bill byl chytřejší než všechna jiná zvířata, která Bůh stvořil.
Bill řekl Uživateli: "Určitě řekl Bůh, abyste nespouštěli žádné programy?"
A řekl Uživatel: "V každém adresáři můžeme spouštět programy, ale v adresáři WINDOWS ne, nebo zemřeme."
A řekl Bill Uživateli: "Jak můžeš o něčem mluvit, když jsi to nevyzkoušel! Ten den, kdy spustíte program z adresáře WINDOWS, budete rovni Bohu, protože jedním tlačítkem myši stvoříte to, co budete chtít."
I uviděl Uživatel, že ovoce Windows byly pastvou pro oči a hodně závidění, protože jakékoliv vědomosti byly od této chvíle zbytečné. I nainstaloval Windows na svém počítači. A řekl Programátorovi, že to je dobré. A on si Windows také nainstaloval."
10. A hned šel Programátor hledat nove drivery. A Bůh se zeptal: "Kam jdeš?"
A on řekl: "Jdu hledat nové drivery, protože nejsou v DOSu."
A na to Bůh: "A kdo ti řekl, že potřebuješ drivery? Nespustil jsi náhodou programy z adresáře WINDOWS?"
Programátor odpověděl: "Uživatel, kterého jsi mi přidělil, si objednal programy pro Windows a proto jsem si i já nainstaloval Windows."
A řekl Bůh Uživateli: "Proč jsi to udělal?"
Uživatel odpověděl: "Bill mě navedl."
11. A řekl Bůh Billovi: "Protože jsi to udělal, budeš navěky proklet mezi vší chátrou, divokou zvěří. A bude nepřátelství mezi tebou a Uživatelem, navěky tě bude Uživatel nenávidět, a ty mu budeš prodávat Windows."
12. A Uživateli řekl Bůh: "Windows tě velmi zklamou a zničí tvé rezervy systémových prostředků, budeš muset používat špatné programy, a bez Programátora neuděláš ani ránu."
13. Programátorovi zase: "Protože jsi poslechl Uživatele, prokleté ať jsou tvoje počítače, vznikne v nich mnoho chyb a virů, v potu tváře budeš stále opravovat své dílo."
14. Odpravil je z Počítačového Centra a vstup zabezpečil heslem.
15. Nakonec do temných zákoutí Počítačového Centra vypustil General protection fault.